O Karolíně

AHOJ :)

Jsem ráda, že jste tady a že vás zajímá život a hodnoty osoby, kterou můžete podpořit potenciálním nákupem na téhle stránce. Doporučuju pohodlně se usadit, protože se dostaneme hluboko a bude to hodně osobní. Pokud vám takové věci nesedí, pravděpodobně to pro vás není to správné místo. Pokud ano, doufám, že si čtení moc užijete :) .

RÁDA VYRÁBÍM VĚCI

Můj první kontakt s výrobou oblečení byl přes mou babičku. Hodně šila a dělala mi šaty na karnevaly, pletla mi zimní ponožky a mimo jiné mě naučila háčkovat. Strávený čas u ní doma, kdy jsme se sestřenicí tvořily naše projekty, patří k nejšťastnějším (nebo bych měla říci nejmírumilovnějším) vzpomínkám z mého dětství. Když jsem byla trochu starší a stávala se z mě puberťačka, cítila jsem velkou potřebu vyjádřit se skrze své oblečení. Objevovala a zkoumala jsem, co to znamená být ženou a součástí toho byla potřeba nosit ženské oblečení. Moje největší inspirace bylo v té době MTV. Když jsem viděla zpěvačky a tanečnice v televizi, jak jsou sebevědomé, mocné a přitažlivé, měla jsem pocit, že to musí být ten nejlepší stav existence, kterého můžete dosáhnout.

Moje mamka měla pro mě jinou vizi. Nejsem si úplně jistá, jaká ta vize byla, ale na rozdíl ode mě, barevné dívky, která potřebovala hodně pozornosti, byla a pořád je elegantní minimalistka. Abych se správně vyjádřila, vkus mojí mamky je super.To, co na něm nejvíc oceňuju, je její schopnost dávat přednost materiálům vysoké kvality a musím říct že s hrdostí dnes nosím mnoho oblečení, které si kdysi koupila pro sebe.

VĚCI, KTERÉ DĚLÁME PRO LÁSKU

Moje priority byly ale jiné a myslím, že hlavní motivací, která mě směřovala k módě, byla touha vyjadřovat se prostřednictvím oblečení, které jsem buď nenašla, nebo jednoduše nemohla koupit, protože mi to nebylo dovoleno. Tak jsem začala šít sama. Chtěla jsem být sexy a cítit se jako silná, mocná žena, zatímco moji rodiče chtěli, abych byla poslušná dívka a snažili se mně chránit před všemi možnými nebezpečími světa. Jsem za to velmi vděčná, ale potřeba autenticity a sebevyjádření bude pronásledovat člověka až do smrti, bez ohledu na to, jak moc se snaží poslouchat a potlačovat sebe sama.

Možná to bude znít kontroverzně, ale pamatuju si, že jsem od velmi mladého věku bylo hodně zvědavá ohledně sexu. Přivedlo mě to do několika situací, které dnes dokážu rozpoznat jako zneužití, a za nic z toho neviním své oblečení nebo vzhled. Přála bych si, abych mohla o své zvědavosti mluvit otevřeněji už tehdy a nemusela se za ni stydět.

IMAGINÁRNÍ SVĚT

Myslím, že tyto zkušenosti mě přiměly neustále snít o světě, kde kombinace být jakýmsi způsobem nevinná, sexy (tj. otevřeně vyjadřovat svoji sexualitu) a zranitelná, zároveň ale v bezpečí, není směšná představa. Věřím, že to je důvod, proč má hodně mých návrhů propletené prvky něhy, nevinnosti a roztomilosti, ale zároveň působí žensky a sexy.

Realita je ale taková, že svět není zcela bezpečný, a chci velmi poděkovat svým rodičům za to, jak mě ochraňovali. Pokud chcete ochránit své dítě před zneužíváním nebo manipulací jakéhokoli druhu, řekla bych, že nejdůležitější je naučit je rozpoznávat své pocity a respektovat je, protože v mnoha situacích možná nebudete schopni rozpoznat věci, které se nakonec ukážou jako poškozující.

Již nějakou dobu chodím na terapii, takže je pro mě snazší mluvit o věcech otevřeně. Nicméně po dlouhou dobu mého života jsem byla nesmírně zmatená z toho, proč se cítím tak, jak se cítím. Vyjadřování sebe sama prostřednictvím módy bylo nejspíše mým podvědomím, které se snažilo promluvit ke mně a dát mi prostor přijmout, kým jsem.

POTĚŠIT DRUHÉ / ZRADIT SEBE SAMA

Pamatuji si, jak mě jeden můj kamarád zeptal, jestli se lidí ptám, co chtějí, a podle toho přizpůsobuju své návrhy. Odpověděla jsem, že kdybych chtěla svou práci soustředit na potěšení druhých, raději bych si zase našla zaměstnání... Myslela jsem tím .., že bych to raději dělala v nějaké "normální práci". 

Nerozumějte mi špatně, myslím si, že to do jisté míry dává smysl, ale jako ve všem, musí být určitá hranice. Dělat lidi šťastné mi přináší obrovskou radost. Miluju to. Mám ráda pocit, že jsem prospěšná druhým, zasloužím si existovat ve společnosti a dostane se mi potvrzení, že to tak skutečně je finanční odměnou nebo třeba jen milými slovy. Pravdou však je, že hodnota, kterou lidé dávají oblečení a odměna pro mě jako tvůrce je příliš malá na to, abych se jí věnovala jenom pro uspokojení potřeb ostatních a ne svých.

Ráda vytvářím produkty, ke kterým mně to táhne a sama je pak používám. Ujišťuju se tak, že nejsou jenom jedinečné, ale taky funkční. I když se aktivně neptám lidí na specifické požadavky pro tvorbu svých návrhů, sleduju co je populární na sítích a přirozeně souzním s některými trendy, které odrážejí širší společenské změny. Tohle určitě ovlivňuje moji práci a pomáhá mi zůstat relevantní. V případě, že je potřeba něco specifického nebo přijde přímý požadavek, samozřejmě jsem ochotná návrhy přizpůsobit, aby vyhovovaly specifickým potřebám. Mým cílem je nabízet produkty, které vynikají a zároveň zůstávají praktické, ne jen následovat to, co se nejlépe prodává.

To jak vidím módu já není hlavně jako podnikání, neberu ji jako nástroj k vydělávání peněz, ale jako jazyk, kterým většina lidí alespoň na nějaké podvědomé úrovni mluví.

JE MÓDA DOST HLOUBKOVÁ?

Vím, že pro mnoho lidí se móda zdá být extrémně povrchní a nemyslí si, že by si zasloužila jejich čas a pozornost. Stejně jako vše v životě má i móda své úrovně a můžete se do ní ponořit hluboko, nebo zůstat jen na povrchu. Bez ohledu na to, jak moc se snažíte nekomunikovat, vaše oblečení vždy něco vyjadřuje a důvod, proč se vám líbí jedna věc a druhá ne, je víc než jen podtón vaší pleti nebo typ postavy. Móda spojuje, ale také rozděluje lidi, poskytuje oporu a ochranu, může vám pomoci najít správnou práci nebo partnera, dozvědět se věci o sobě a tak dále... asi si to dokážete představit.

Na střední škole jsem už začala několika módními projekty a organizovala módní přehlídky. Přemýšlela jsem, co bych chtěla studovat na vysoké. Docela mě bavila fyzika a matematika (neříkám, že jsem v ní byla dobrá). Uvažovala jsem o nějaké cestě, která by byla více respektovaná a zdála se užitečnější pro svět, ale pak jsem si řekla: "No, zvolím si snazší cestu, konec konců se můžu stát opravdu dobrá jenom v něčem, co mě opravdu baví." Asi vám nemusím říkat, že to byla velmi naivní myšlenka. Nejenže je módní průmysl mnohem složitější a konkurenčnější, než jsem si myslela, ale také velmi problematický.

ZTRACENÉ SNY / NALEZENÝ SMYSL

Když jsem se na univerzitě dozvěděla o ekologických problémech a zneužívání lidských práv, v módním průmyslu, cítila jsem na jedné straně jakýsi nově nalezený smysl a účel, ale na druhé straně také beznadějnou zoufalost, protože to vypadalo, že je už příliš pozdě na to, abychom mohli cokoliv změnit. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli toho chci být součástí.

Podařilo se mi dokončit studium a získat bakalářský titul v oboru módní design, ale upřímně, jsem se cítila už tak zklamaná, že to bylo velmi těžké a mé duševní zdraví na tom bylo v té době hodně špatně. Nechtěla jsem podporovat neetické praktiky, ale soustředit se na etickou módu bylo v té době ještě pořád něco nového a myslím, že mnoho lidí mělo pocit, že je emocionálně vydírám, aby si kupovali moje oblečení.

Je v podstatě nemožné vyrábět nové oblečení a zároveň být udržitelný. Měla jsem pocit, že bez ohledu na to, jak krásný a sofistikovaný design kdokoli vytvořil, nakonec vše skončí jako odpad… některý odpad může být jen trochu hezčí než jiný.

To byl okamžik, kdy jsem se rozhodla studovat textil. Byl to skvělý nápad a někdy si přeju, abych tehdy byla odhodlanější a silnější v dosažení toho cíle, ale po jednom semestru jsem se rozhodla, že už nechci studovat. Upřímně, bylo to prostě příliš těžké a přechod z umělecké školy na technickou školu byl příliš velký skok. Mé duševní zdraví se nezlepšovalo a ve snaze cítit se lépe jsem se snažila najít jádro svých pocitů a obviňovala jsem lidi kolem sebe. Moje učitele, práci, tehdejšího přítele, vše, co vypadalo, že komplikuje můj život, muselo jít pryč. Tak jsem odešla ze školy, rozešla se s přítelem a odstěhovala se z Prahy zpátky k rodičům.

NOVÁ PRÁCE, NOVÉ CENNÉ LEKCE

Abych znovu získala svou svobodu a nezávislost, mým hlavním cílem bylo najít práci a co nejdříve se odstěhovat od rodičů. To bylo, když jsem našla pracovní nabídku s balíčkem na přestěhování do Varšavy u H&M. Byla jsem najata jako zástupkyně zákaznického servisu pro Českou republiku a Slovensko. Měla jsem pocit, že to byla v té době to nejlepší, co jsem mohla dělat. Technicky bych stále mohla něco naučit o módním průmyslu a zároveň se odstěhovat. Ale jak to už bývá, nebylo to tak skvělé, jak se zdálo.

Práci v call centru bych popsala jako nechat lidi stěžovat si nebo dokonce na vás křičet za věci, které jste neudělali, osm hodin denně. Tato zkušenost mi pomohla nejen získat obrovský respekt k lidem pracujícím na takových pozicích, ale také si uvědomit, jaký rozdíl to může udělat, když se k někomu chováte hezky.

Nejcennější lekci, kterou jsem tam získala, bylo rozhodně pochopení, že za značkou a módním byznysem je mnohem více než jen dobrý produkt.

Naštěstí po čase propustili celý náš tým, což se shodovalo s dobou, kdy zemřela moje babička. Jednou z nejlepších věcí na propuštění v korporátním světě bylo, že nám nabídli terapii, aby nám pomohli vyrovnat se s emocionálním stresem celé situace. To bylo moje první sezení v terapii a byla to tak skvělá zkušenost, že jsem si později uvědomila, že to je přesně to, co potřebuju, abych se cítila lépe.

MOJE CESTA K MARKETINGU

Vrátila jsem se zpět do svého rodného města, dala si malou pauzu a pracovala na několika svatebních šatech a zakázkovém šití. Později jsem začala hledat práci hlavně proto, že jsem byla prostě hodně osamělá. Poslala jsem životopisy do několika firem a zmínila jsem na nich svůj Instagram. Brzy se mi ozval e-shop s dětským nábytkem a pozvali mě na pohovor. K mému překvapení však na jinou pozici, než na kterou jsem se původně hlásila. Viděli můj Instagram a zeptali se mě, zda bych chtěla s nimi pracovat jako manažerka sociálních sítí.

A tak začala moje cesta v online marketingu. Tvořila jsem a učila se o algoritmech sociálních sítí a reklamě za pochodu, protože se to neustále měnilo. Byla to velmi náročná, ale zároveň kreativní a mentálně stimulující práce.

Po čase jsem dostala příležitost založit vlastní společnost s jedním z přátel mého taťky. Nabídku jsem přijala, protože jsem věřila, že mi to poskytne více svobody a prostoru pro růst. Naučila jsem se mnoho a objevila jsem řadu nových témat, o kterých jsem předtím neměla tušení, a odhalila jsem, kolik se toho ve skutečnosti ještě potřebuji naučit o podnikání a marketingu. Snažila jsem se dělat svou práci pro společnost co nejlépe po dobu dvou let. V hlavě jsem měla pocit, že jednoho dne bych mohla dělat módu a marketing zároveň. Snažila jsem se držet krok s rychlým vývojem technologií, měnícími se algoritmy a umělou inteligencí, zatímco jsem stále odkládala následování svých pravých snů a cílů.

UDĚLALA JSEM, CO JSEM MUSELA

Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla, že nejférovější a nejupřímnější věc, kterou mohu udělat pro sebe, ale i pro mého partnera ve společnosti, je otevřeně vyjádřit, že už nechci pokračovat. Vzdát se svých snů a nesledovat je, to bylo jako bych byla vdaná za člověka, ke kterému necítím nic a celou dobu jsem byla tajně zamilovaná do někoho jiného (mimochodem, tohle se mi nikdy nestalo, ale představuji si to tak).

Není žádná záruka, že se mé sny stanou skutečností nebo že můj život bude nějakým způsobem jednodušší, ale ať se stane cokoliv, budu moct říct, že jsem do toho dala vše. A tak jsem tady. Odešla jsem z firmy, vytvořila si vlastní web, vyrábím vlastní produkty, starám se o vlastní marketing, využívám veškeré znalosti, které jsem během těch let získala, a pořád se hodně učím.

PROČ TAŠKY?

Možná se ptáte, proč jsem se rozhodla začít vyrábět právě tašky. To je docela jednoduché. Prostě jsem chtěla roztomilou tašku a měla jsem pocit, že na trhu nic není, co by splňovalo moje představy.

Mám hodně přátel po celé Evropě a ve Velké Británii. Často jsem cestovala, abych je navštívila, nebo jsem jen tak vyrazila na výlet. Jako holka, která miluje módu a sociální sítě, jsem chtěla nosit roztomilé outfity, které by byly praktické a vhodné pro cestování. Později jsem si uvědomila, že ať jsem si sbalila cokoliv, často jsem nakonec nosila bílou plátěnou tašku, která byla dostatečně lehká na mé příruční zavazadlo a dost velká na to, abych v ní mohla nosit vše potřebné pro pořádné prozkoumání nového města. Připadalo mi to jako opravdová škoda, že používám jen jednu bílou tašku, která neměla žádnou variabilitu a nepřidávala k mému outfitu žádný estetický prvek.

Postupně jsem si oblíbila károvaný vzor (gingham), částečně proto, že jsem hodně hrála hru Animal Crossing, a částečně proto, že se mi velmi líbily kostkované růžové šaty z filmu Barbie. Celý trend cottage core je mi velmi blízký, protože mi připomíná moji babičku a autentičtější, poklidnější dobu mého života. Jednoho dne jsem si z látek, které jsem našla ve výprodeji, ušila pastelově žlutou kárávanou plátěnku. Abych ušetřila více místa, zvýšila odolnost a dodala outfitům rozmanitost, rozhodla jsem se tašku udělat obostrannou a pro druhou stranu použít květovaný potisk, takže mám 2 v 1.

Když jsem svou tašku nosila, začala jsem dostávat spoustu komplimentů od přátel, ale i od cizích lidí. A tak jsem se rozhodla, že by byl dobrý nápad začít vyrábět tašky i pro ostatní. Čím déle to dělám, tím více mám pocit, že plátěnka je opravdu ten správný doplněk pro tuto dobu. Hodí se pro všechny velikosti, pohlaví, postoje a dodá každému outfitu (bez ohledu na to, jak jednoduchý nebo základní může být) zajímavý estetický prvek. Může být velmi praktická, ale také vyjadřovat osobnost a být udržitelná.

A CO DÁL?

Mám sice plány pro svůj obchod, ale mám pocit, že by bylo příliš brzy o nich mluvit a možná je dokonce lepší, když to pro vás zůstane trochu překvapením. Každopádně doufám, že jsem vás příliš neunudila. Vše, co jsem zde řekla, šlo opravdu ze srdce. Děkuji vám, že máte zájem o to, co dělám a proč to dělám.

Mějte se hezky :)

Karolína